V roce 2015 jsme v muzeu věnovali rozsáhlou výstavu období II. světové války v našem regionu, včetně bohaté fotogalerie z května 1945. Letos je příležitost aspoň krátce připomenout do roku 1944 tři okolnosti, kterými Vlašimsko strategicky vyniklo v rámci Protektorátu Čechy a Morava, a na které se soustředil zájem celonárodního odboje.*) 

 

Tou první byla samozřejmě munička „Továrny na střelivo“, která se stala vzhledem ke kritickému nedostatku zbraní v odboji cílem řady skupin, druhým byl sklad paliva Luftwaffe u Domašína a třetí fenomén představoval lazaretní areál v Kladrubech. V případě muničky vypracoval nejpozději v červnu 1939 plán na její odbojové využití generál Josef Bílý, od 30. 6. hlavní velitel organizace Obrana národa, a v srpnu byl ke spolupráci osloven Ing. Vladimír Pacholík jako hlavní inženýr muničky a nadporučík v záloze. Obrátil se na něj dr. Jiří Dvořák, který byl v organizaci velitelem okresu Vlašim, pověřený vybudovat ilegální jednotku-prapor. Na druhé schůzce V. Pacholík informoval, že v muničce jsou dostupné 2 typy nábojů do automatů, až 6 typů do kulometů a 1 typ do protileteckých kulometů. Již dříve tam probíhala série aktivit a např. 22. 5. 1939 zatklo gestapo pět osob při letákové akci, a ve stejném roce vznikla i ilegální skupina nadporučíka Františka Pospíšila. Ta zahrnovala tři pracovníky zbrojně technického úřadu továrny, dva laboranty ládovny a měla vynášet střelivo i zbraně a zároveň provádět sabotáže. Do roku 1940 tak byla sabotována především výroba protiletecké munice a později vynášela skupina střelivo puškové, pistolové a trhaviny a předávala je skupinám od Tábora až po Prahu a Chotěboř. 

Popiska k reprodukci: Ing. Vladimír Pacholík, hlavní inženýr vlašimské muničky a člen Obrany národa, na kresbě z Terezína v květnu 1940 od spoluvězně Josefa Kloučka (archiv VK).

 

Munička byla napojena také na zpravodajskou síť štábního kapitána Karla Voleveckého z okresního úřadu v Benešově, který měl vazbu na Ústřední vedení odboje domácího, a jeho skupina dokázala informovat spojence celou válku. Počátkem ledna 1940 tak Londýn dostal např. zprávu o německé dodávce kulometných nábojů z Vlašimi do Finska, kdy „zásilka byla deklarována jako tužky od firmy Hardmuth“. Vlašimskou činnost Obrany národa bohužel již 21. 2. 1940 oslabilo zatčení V. Pacholíka a o den později Ferdinanda Drtiny a Karla Koubka, pro podplukovníka Josefa Mašína ale dál získával informace při návštěvách v muničce Karel Mareš. Díky zaměstnanci Karlu Hejnému měla spojení s továrnou do podzimu 1941 i pražská organizace Kapitán Nemo v čele s Karlem Nejedlým, která využívala vysílačku Sparta. O klíčové vlašimské výrobě informoval zahraničí i štábní kapitán Václav Morávek, další z legendárních Tří králů, který byl rovněž v kontaktu s K. Hejným. Odbojáři uvnitř továrny sabotovali hašení požárů a obnovu výroby, jako např. po jednom z největších výbuchů 30. 7. 1942 v objektu č. 32 tvořeném 15 menšími stavbami, z nichž 2 zcela zničené obsahovaly přes 231 tisíc rozbušek a přes 605 tisíc zápalek. Zdržování obnovy patřilo k důležitým akcím zvlášť v době, kdy většinu mimo-továrního odboje utlumila po 27. 5. 1942 Heydrichiáda. 

 

S novou silou nastoupily vnější aktivity až v roce 1943, kdy vznikala i skupina podblanické mládeže, která se v červnu napojila na Odboj české mládeže a členové vynášeli ze zbrojovky střelivo, zbraně a výbušniny. Scházeli se v Huderce, cvičili v Měsíčním údolí a před zatčením jich několik zachránil německý ředitel továrny Karel Hocke. Klíčové zůstávalo zpravodajství, kdy např. nákupčí Josef Rendl potvrdil skupině Modrý kruh existenci německé základny s raketovým programem v Peenemünde, pro kterou vyráběla zbrojovka některé součástky. Z událostí roku 1944 pak otřásla Vlašimí např. smrt Oldřicha Kněžíka, který byl 22. 3. popraven po rozsudku zvláštního soudu při Německém zemském soudu v Praze, „protože vyráběl cívky pro krátkovlnné přijímače, čímž umožňoval třetím osobám naslouchat cizímu rozhlasu“. Od konce roku 1944 se mládežnická skupina vázaná na zbrojovku označovala jako partyzánský oddíl Blaník, přičemž netušila, že již 1. 10. seskočila u Jindřichova Hradce diverzní 14členná sovětská skupina Blaník s velitelem Leonidem Kalinou, která postupovala na sever k Lukavci a měla mimo jiné zničit či poškodit vlašimskou muničku a skladiště paliva u Domašína. Pomalým postupem i změnami situace v Protektorátu ale skupina cíle nesplnila a počátkem roku 1945 se snažil Kalina organizovat bojový oddíl ze sovětských zajatců, který měl v březnu 16 členů a postupoval dál na Benešovsko. 

Opusťme ale zbrojovku v roce 1944 a zastavme se u strategického skladu Luftwaffe v Bruku u Domašína. S příslušníky pozemní jednotky Luftwaffe, která sklad střežila a obsluhovala, měli Domašínští zkušenost již z 30. 4. 1939, kdy došlo k známému incidentu na taneční zábavě, při kterém byl zbit 26letý poddůstojník Otto Gorski. Ten pak ve vzteku postřelil dva muže a při následném zatýkání odvedlo 1. 5. gestapo 50 osob. Německý sklad leteckého paliva (Lufttanklager) u Domašína využil prvorepublikový areál budovaný od 20. let a byl podřízen přímo vrchnímu velitelství Luftwaffe. Skladoval letecký benzín typu B4 a C3 a jeho ostraha spadala od roku 1940 do protiletecké podskupiny Labe. Součástí střeženého prostoru byla letecká hláska na Kalamajce a s pozemní jednotkou Luftwaffe souviselo i založení osady, která se stala příkladem velkoněmecké osidlovací politiky (Deutschtumspolitik), kdy měly být na český a moravský venkov přiváděny skupiny Němců a vytvářet uzavřená společenství. Za zmínku stojí, že druhým případem se v roce 1941 stalo 21 slovinských Němců, kteří byli „usazeni v lesním úřadě poblíž města Vlašimi“, a šlo tedy o tzv. německé soukmenovce z menšin v jiných oblastech Evropy, s kterými osidlovací politika převážně počítala. Přestože pocházeli ze slovinského Gottschee, tradičně spojeného s Auerspergy jako vévody z Gottschee, zatím nebyla prokázána účast vlašimského Karla Auersperga-Breunnera na akci. Úřad oberlandratu ale nepochybně zneužil dlouhou tradici pohybu úředníků a dalších profesí mezi Gottschee a Vlašimí zesílenou v 19. století, kdy byl např. v roce 1894 povolán revírní lesní Gustav Wiesenberger. 

 

Sklad s leteckým benzínem v Bruku byl tedy součástí zóny se zvláštním režimem, která po celou válku zvyšovala napětí u domašínských obyvatel, a to větším pohybem vojáků i možností výbuchu. Jiný druh nervozity vyvolával před koncem války léčebný areál v Kladrubech, budovaný původně spolkem Lidové sanatorium jako protituberkulózní ústav, který ale získal v roce 1940 skandální německý chirurg prof. Kurt Strauss pro nacistický odborový svaz Deutsche Arbeitsfront. Bývalý jednatel spolku MUDr. Viktor Schiller musel pro židovský původ odejít a v roce 1941 byl ústav otevřen jako „Výzkumný institut D. A. F.“, do kterého měly původně směřovat „pracovně zraněné“ osoby z celé Říše. Od počátku byl ale v ústavu provozován Reserve-Lazarett, kde byli vojáci vedle léčby a rehabilitace připravováni i na budoucí povolání. Díky přístavbám zahrnul areál až 2 500 zraněných, pro něž se stal od června 1942 postrachem právě prof. Strauss. Jeho heslem bylo „velký chirurg dělá velké řezy“ a po skandálech na pražské klinice nastoupil jako ředitel a vrchní lékař lazaretu. Pacientů přibývalo s vývojem na východní frontě, a přestože často prodělali částečné amputace nohy či ruky, tvořili severně od Vlašimi velkou základnu mužů s frontovými zkušenostmi, s kterou museli odbojáři počítat. Mimo jiné i díky častému pohybu pacientů v širším terénu, kde ve snaze o potravinovou soběstačnost lazaretu hospodařili na polích, v sadech a ve dvoře v Tehově chovali hospodářská zvířata, norky a včely. Jako černé zjevení pak sledovali obyvatelé Vlašimi v kině filmovou reportáž z oficiálního otevření dostavěného lazaretu 27. 10. 1943, kterého se zúčastnil říšský vedoucí DAF dr. Robert Ley a nenáviděný Konrad Henlein. Na prof. Strausse ale rostly stížnosti a v dubnu 1944 byl odvolán a po odsouzení za nedůstojné zacházení s raněnými a zneužívání přídělových potravin spáchal v Kladrubech 8. 9. sebevraždu.

 

Zmíněné tři areály – kladrubský lazaret s hlavní budovou a 26 menšími dřevěnými objekty, sklad paliva Luftwaffe u Domašína s kolonií německého osídlení a vlašimská zbrojovka s posádkou SS – představovaly koncem roku 1944 pro obyvatele Vlašimi a okolí stále silný rizikový trojúhelník, který svou koncentrací „vynikal“ ve venkovském prostředí Protektorátu. Přestože v onom roce sílil odbojový zájem o benzínový sklad a především zbrojovku, od července 1944 bylo jasné, že muniční výrobu zastaví spíše nálet spojenců. Ačkoliv k bombardování do konce války překvapivě nedošlo, letecké poplachy, při nichž lidé prchali až do Ctiboře, zůstávají součástí vzpomínek většiny vlašimských rodin dodnes. 

 

PhDr. Mgr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka

 

*) Citace a přehled literatury k článku viz korpus projektu „II. světová válka a Podblanicko“ (Muzeum Podblanicka 2014-15).